To byl svět ještě v pořádku

Zamyšlení nad kognitivní pohodou, ilustrované neuronovou sítí Stable Diffusion

Nejnovější vlnka primitivních kulturních válek (tentokrát o tom, zda elfy nebo mořské panny mohou hrát herci černé pleti) se opět přehoupne i do Česka. Uvidíme klasické a úporně předvídatelné bitvy na sociálních sítích. Mezitím sledujeme ve veřejné sféře hlubší –⁠ ale ne až o tolik jinou –⁠ válku ohledně směřování Česka k západním či východním hodnotám.

Obrázek jsem vygeneroval pomocí neuronové sítě Stable Diffusion (instrukce: bitva lidí s různými vlajkami, drama, symbolické vlajky, Anthony Van Dyck, olejomalba…)

To vše je umocněné nejistotou z války a nadcházející zimy. A tak není překvapení, že narážíme na nostalgii po tom, že “za socialismu aspoň člověk věděl, na čem je”.

Ve všech případech si všímám jednotící linky: jedna strana se chce vrátit do světa, který znají. Který byl v pořádku.

Když lidé říkají věty jako "to byl svět ještě v pořádku", mimoděk velmi přesně popisují, co jim chybí. Neříkají "to byl svět ještě spravedlivý" nebo "to byli ještě lidé rozumní". Pořádek je pro ně hodnota sama o sobě. Hierarchie, předvídatelnost, omezené možnosti.

Obrázek jsem vygeneroval pomocí neuronové sítě Stable Diffusion (instrukce: mnoho lidí bez tváře v klecích a krabicích, multidimenzionální, tužka…)

Můžeme nad touto nostalgií ohrnout nos nebo se jí dokonce vysmívat. Ale touha mít své věci a svůj život "v pořádku" je naprosto legitimní. Je to jeden ze způsobů, jak se starat o svou duševní pohodu.

V tomto kontextu mi pak dává větší smysl, proč někteří lidé berou ty různé “novoty" jako útok přímo na svou osobu. Mají pocit, že jim někdo boří svět, kterému rozumí. Že někdo napadá jejich mozek a brání jim žít jejich život.

To je paradoxní zvláště proto, že pragmaticky vzato je to naopak. Nové tendence jdou směrem k větší rozmanitosti cílů a identit jedinců, což znamená méně společenských pravidel a méně bariér. Jenže ty bariéry, které někoho svazovaly, naopak někomu jinému usnadňovaly život. Možná ekonomicky, možná “jen” kognitivně.

Obrázek jsem vygeneroval pomocí neuronové sítě Stable Diffusion (instrukce: souboj lidí a ideologií, černobílá proti barevné, šipky, pastel, elektrizující barvy, vysoký kontrast, multidimezionální…)

Když se mantinely boří, rostou možnosti. A také nejistota. Když před sebou máte hru, ve které na konci dosáhnete skóre mezi 5 a 10, budete hrát jinak, než když před sebou máte hru, ve které máte možnost dosáhnout cokoli mezi nulou a tisícovkou.

Já bych si asi vybral tu hru, která má větší spektrum možných výsledků. Když jsem ale k sobě upřímný, takovou variantu hry si vybírám proto, že jsem (relativně) mladý, že rád hraju hry, že (zatím) rád zkouším nové věci. Chápu ale, že pro někoho může být hra, kde je konečný rozptyl výsledků velmi malý, naopak velmi uklidňující. A hra, kde mohou dosáhnout nuly, je děsí.

Tyto obavy bychom měli mít na mysli, když se někoho snažíme přesvědčit o tom, že “nová doba nabízí neomezené možnosti”. Protože vy a já možná slyšíme “můžeš dosáhnout třeba na stovku”, zatímco někdo jiný –⁠ kdo vyrůstal v jiném světě –⁠ slyší “můžeš spadnout až na nulu”.

Každý si v hlavě tvoříme zjednodušení světa, se kterým komunikujeme (viz fenomenologie). Dávno nemůžeme předstírat, že světu 100% rozumíme. Předchozí generace to předstírat mohly. A pokud je někdo od malička zvyklý na jasný řád, tak ten zmatek musí být kognitivně k nevydržení.

Obrázek jsem vygeneroval pomocí neuronové sítě Stable Diffusion (instrukce: obličej obklopený dalšími obličeji, optimistické, zaneprázdněné, cyperpunk, visual novel, matrix, technicolor, vysoké rozlišení…)

Závěr úmyslně nemám. Je to úvaha, o kterou jsem se chtěl podělit. Mně pomohla pochopit některé motivace lidí, které pro mne byly doteď jen těžko srozumitelné. Tak třeba to pomůže i vám. Všichni si v hlavě udržujeme “simulaci světa”, a tohle je trik, který nám možná tu simulaci pomůže lépe přiblížit pestré realitě.

I když, jak víme, ta realita bude mnohem pestřejší, než naše simulace. Svět už nebude nikdy v pořádku. Nikdy nebyl.