Odchod z Technet.cz

Pavel Kasík vzpomíná na 15 let psaní pro Technet.cz

Po patnácti letech z Technetu nečekaně odchází Pavel Kasík, který pro tento magazín portálu iDNES.cz psal přes 15 let. Jak vzpomíná na svůj čas, co se naučil a co plánuje dál? (Poznámka: Otázky klade Pavel Kasík, který se s Pavlem Kasíkem zná již delší dobu. Učinili jsme vše pro to, aby to na průběh rozhovoru nemělo vliv.)

Proč odcházíš z Technetu?
Takhle přece nemůžeme začít, ne? Podle mého třeba lidí vůbec neví, kdo jsem nebo o čem jsem na Technet psal. Dost lidí možná ani neřeší, že ty články na iDNESu patří do různých rubrik. Já například v roce 2005, když jsem nastupoval, vůbec netušil, co Technet.cz je.

Ty tam píšeš už od roku 2005? Co byl tvůj první článek?
Když jsem začal (napřed externě) psát pro Technet, vůbec jsem ten magazín neznal. Byl jsem v prváku na vysoké a nějakou dobu jsem už blogoval (pro mladší: blogování, to bylo tenkrát něco jako dneska podcast nebo Clubhouse).

Z Technetu tehdy odcházel spolužák a hledal za sebe náhradu. Pozval mne do redakce jakože na exkurzi a já se tak nevědomky ocitl na pohovoru. Šéfredaktorovi Honzovi Kužníkovi jsem tuším vysvětloval, jak přepínat v prohlížeči klávesovou zkratkou a dokonce jsem ho snad odstrčil od klávesnice, protože mi to přišlo rychlejší než diktovat. Já vím, no… na mou obranu, bylo mi dvacet a dělal jsem tehdy ajťáka v pár menších firmách, takže jsem byl zvyklý psát na cízích klávesnicích.

Takhle sebevědomý bych určitě na normálním pohovoru nebyl, zjevně jsem ale nechal dobrý dojem. Dohodli jsme se, že budu psát “o internetových věcech”, což tehdy znamenalo třeba “víte, že existuje Google?” nebo “válka prohlížečů”. Můj první článek v prosinci 2005 byl o nové verzi Firefoxu, kterou šlo spustit z USB a nemusela se instalovat. Na začátku 2006 jsem psal jeden z prvních českých článků o Wikipedii, což byl tehdy pořád ještě mladý, v ČR neznámý projekt slavící páté výročí.

Pak jsi pokud vím psal takové ty historie vynálezů…
Ano, to byl můj seriál, první webkamera, první webová stránka, první kalkulačka, první televize, první walkman… Z dnešního pohledu mi ty články přijdou naivní, spíš takové středoškolské referáty. Ale mne to hodně bavilo psát, udělal jsem si tím přehled napříč různými odvětvími a často se mi to pak hodilo. Díky nim jsem asi působil připraveně, když jsem dělal svůj první velký rozhovor kariéry: spolu s kolegyní z printu jsem jel na interview s “otcem internetu” Vintonem Cerfem, vynálezcem protokolu TCP/IP.

Byla to velká lekce. Neměl jsem v roce 2007 pocit, že bych si na takový rozhovor měl troufnout, ale šéf mne přemluvil, že mám dobrou angličtinu a z redakce vím o fungování webu nejvíc (do roku 2006 jsem si vydělával jako webdesignér). A tak jsem to zkusil a šlo to.

Děláš rozhovory rád?
Interview se zajímavým člověkem je snadné udělat dobře a těžké udělat výborně. Rád rozhovor vedu, rád se na ně připravuji, strašně nerad je přepisuji. Vždycky se totiž v duchu kopu, proč jsem se nezeptal jinak, proč jsem tomu člověk skočil do řeči nebo proč jsem se k jeho odpovědi ještě nevrátil. Postupně jsem se snad naučil rozhovory vést lépe a už si nemusím tolik nadávat.

Myslím, že některé z mých nejčtenějších článků vůbec byly rozhovory. Třeba ten se sociologem Zygmuntem Baumanem, to jsme se s ním a s kolegou Matoušem Lázňovským jen posadili v kavárně, nahodili jsme tři témata, pan Bauman se rozpovídal… a co řekl, to jsme mohli v podstatě bez úprav rovnou tisknout. Ve svých 90 letech mluvil třeba o nebezpečí návykovosti sociálních sítí zasvěceněji a otevřeněji, než bylo v té době zvykem. Jsem strašně rád, že jsme to tehdy zachytili a zprostředkovali. Nebo když jsem jel v roce 2019 dělat rozhovor s otcem informatiky Donaldem Knuthem, to jsem ani nemohl věřit svému štěstí, že se mi povedlo přesvědčit ho k tak dlouhému povídání. V duchu jsem si přitom děkoval, že jsem si dal dost času na přípravu. Je to jeden z těch rozhovorů, které jsme vydali i anglicky.

Ale svých oblíbených článků mám víc. Hodně čtené byly ty o Wakefieldově očkovacím podvodu, historii nejprodávanějšího homeopatika Oscillococcinum, o fascinujících špionážních satelitech, psychologii pomáhání v nouzi nebo želvuškách na Měsíci.

Při rozhovorech je ale největší šance na trapasy, ne?
Zrovna nedávno se mi vybavilo, jak jsem dokonale zazdil možnost získat rozhovor s technologickým šéfem (CTO) neznámé firmičky jménem Amazon.com. Byl jsme v roce 2008 na konferenci v Amsterdamu a jeden z českých vystavovatelů mi ho doslova přivedl, že bych jako s tímhle pánem měl udělat rozhovor. Ale já to vůbec nepochopil. Netušil jsem, kdo to je, a tak jsem chvíli kýval na nějaký ten multidotykový stůl s projektorem, pak jsem mu řekl, že to nikdy fungovat nebude a prostě jsem odešel. Teprve o hodinu později, když šel ten stejný pán na pódium coby keynote řečník, mi došlo, co jsem propásl.

Ale trapasů jsem měl víc. Třeba moje aprílové články byly občas důvěryhodnější, než mě napadlo. Pamatuju si, že na ten “Google koupil internet, nevhodný obsah z webu zmizí” naletělo dost lidí. Dneska ten článek čtu a říkám si, jestli jej někdo nepochopil jako návod, protože to, co jsem tam popsal, Google skrze své AMP stránky tak trochu dělá. Nebo v roce 2018 jsem do aprílového článku dal montáž Ivana Bartoše s fiktivní brožurkou “co je to krypto”. O pár měsíců později pak tato fotka kolovala, protože ji někdo použil v souvislosti s úplně něčím jiným. Pro mne důležitá lekce, že člověk musí domýšlet nejen aktuální článek, ale i případná nedorozumění, která na jeho základě mohou vzniknout.

Práce novináře je plná příležitostí dělat chyby. Můžeš se snažit, jak chceš, ale prostě nějaké chyby uděláš. Jde pak o to, jak se s nimi vypořádáš. Pamětníci si možná vybaví náš článek “tetovací betaverze Windows 7”, což byla v podstatě jen kostra s pár poznámkami, která ale omylem vyšla jako článek. To byla moje první velká zkušenost s pořádnou botou. A taky návod na to, jak se s ní vypořádat.

Pod tím článkem je mimochodem úžasná diskuze. Na Technetu mne vždycky hodně bavily diskuze se čtenáři. Jistě, někdy byly plné neužitečných debat a slovíčkaření, ale postupně si čtenáři zvykli, že autoři chodí do diskuzí odpovídat a celkově si myslím, že to je poměrně kultivované prostředí, minimálně na poměry internetových diskuzí.

Původní pětičlenná redakce: Matouš Lázňovský, Pavel Kasík, Václav Nývlt, Roman Všetečka a Jan Kužník

Já osobně jsem v diskuzích našel spoustu inspirace pro další články. Nemluvě o tom, že diskutéři často našli podstatné chyby v článku a my je pak mohli opravit.

Mohlo by se zdát, že když upozorníte na vlastní chybu, snížíte tím svou důvěryhodnost. Já si myslím, že to funguje přesně naopak.

Někdy kolem roku 2010 jsme zavedli na Technetu pravidlo, že když v článku po vydání něco opravíme, tak to do toho článku napíšeme. Znal jsem to ze zahraničních webů, v Česku to tehdy ale skoro nikdo nedělal, zřejmě v domnění, že upozorňovat na vlastní chyby snižuje u čtenářů důvěryhodnost. Já si myslím, že je to přesně naopak. Proto jsme chyby nejen opravovali, ale i je pod článkem “přiznávali”. V roce 2019 byl Technet v průzkumu STEM/MARK označen za nejdůvěryhodnější web v oblasti techniky, a tipuji si, že právě tyto “maličkosti” k tomu přispěly.

Čtenáři se na Technetu naučili, že jsou to právě redaktoři, kteří mají zájem na tom, aby byl text bez chyb. Navíc to úplně změní přístup k té informaci: najednou se nehádáte o to, co kdo řekl, nesnažíte se slovíčkařit a zpětně racionalizovat, ale společně hledáte, jaká je realita.

Můžou se lidé ale vůbec na internetu na něčem shodnout?
Jestli se chce někdo hádat, tak se vždycky dokáže zhádat. Pokud ale lidé hledají, jak se věci skutečně mají, tak internet je prostředí, které k tomu dává příležitost, jen ji často nechceme využít. Ve své diplomové práci Věda a média jsem sledoval, jak řada redaktorů neodkazuje zdroje informací. Napíšou třeba “vědci zjistili”, ale není tam žádná indicie, která by čtenáři umožnila najít tu konkrétní studii.

A to je problém. Nelze argumentovat vědou a přitom neodkázat zdroj. Věda není dogma, věda je systém ověřování poznatků a jejich zasazování do kontextu. K tomu je nezbytná dohledatelnost původních zdrojů. Dali jsme si proto jednoznačné pravidlo, že musíme odkazovat své zdroje. Musím říci, že se to v posledních letech na českém webu dost vylepšilo. Já sám tím jsem asi až otravný, když chci po lidech vždy zdroj tvrzení. Ale právě rok 2020 myslím ukázal, jak problematická je práce s vědeckými informacemi v médiích.

Co ses naučil v roce 2020 ty?
To by bylo na samostatný text, možná spíš knihu. Z pohledu vědeckého novináře šlo samozřejmě o klíčový rok. Ukázaly se totiž naplno všechny ty problémy, které jinak nejsou nebyly až tak patrné. Jak lidé neumí zacházet s vědeckými informacemi. Jak snadné je propadnout dezinformacím. Jak těžké je racionálně diskutovat na internetu. Jak problematická je politizace vědy. Jak lze manipulovat se statistikami a jak si lidé napřed udělají názor a pak k němu hledají informace.

Ale konkrétně mne třeba minulý rok dokopal k tomu, abych se naučil lépe pracovat s daty a vytvářet interaktivní grafy. Už delší dobu jsem chtěl dělat více interaktivních prvků, a covid-19 mi dal možnost se do toho pustit pořádně. Během pětiměsíční autorské pauzy jsem se proto mohl plně věnovat programování, datové analýze a datové vizualizaci (ukázky výsledků).

Myslím, že třeba princip tzv. stádní imunity jsem doopravdy pochopil až poté, co jsem si naprogramoval zjednodušeno interaktivní simulaci. Také ten mnohokrát skloňovaný exponenciální růst je představitelnější, když dáte čtenářům možnost si na něj sáhnout.

V tomto ohledu pro mne byl Technet.cz doslova oázou na českém webu. Měli jsme prostor psát zajímavé věci, rozebrat je důkladně a dát si práci s jejich srozumitelnou prezentací.

Čím byl Technet jiný?
Přemýšlel jsem, jak to popsat, není to jedna věc, ale kombinace věcí, na které jsme kladli ohromný důraz:

• důvěryhodnost – fakt jsme si dávali záležet na tom, abychom publikovali ověřené informace, a když už jsme udělali chybu, abychom ji transparentně opravili

• zajímavá témata – od počítačů po vesmír, od experimentů po rozhovory, od psychologie po teoretickou matematiku, od úvah po podrobné recenze… nevyhýbali jsme se žádným zajímavým tématům a čtenáři u nás tak vždycky našli jak “klasické technetí články”, tak něco úplně nového, co jinde nebylo

• užitečnost – dbali jsme, aby naše články byly nejen zajímavé, ale aby také přinášely užitek, psali jsme hodně testů a návodů, podle kterých se hodně lidí rozhodovalo

• spolupráce s odborníky – postupně jsme si u vědců a expertů z různých oborů vydobyli dobrou pověst, takže se s námi chtěli bavit a o to snáze se nám dělaly zajímavé rozhovory

• nadšení – všichni píšeme s nadšením a z nadšení vychází i témata, která čtenářům prezentujeme… A nadšení je nakažlivé.

A proč tedy z Technetu odcházíš?
No, nebyl to můj nápad. Vedení se z nějakých důvodů rozhodlo snižovat počty redaktorů Technetu. V roce 2019 MAFRA zrušila pozici šéfredaktora Technetu a o rok později pozici moji. Nevím samozřejmě, jestli spolu tyto dva kroky souvisí. Nevím, jestli šlo o to, abych odešel já, nebo o to, aby odešel někdo. Bylo to pro mne naprosté překvapení, a nevím, jaký to má dlouhodobý cíl.

Když Andrej Babiš, respektive jeho Agrofert v roce 2013 koupil vydavatelství MAFRA, zvažoval jsem odchod. Po zralé úvaze jsem si tehdy napsal, že na Technetu zůstanu právě tak dlouho, dokud budeme moci psát, co chceme, nebude tlak na to, abychom něco psali nebo něco nepsali… a dokud zkrátka budeme mít možnost přinášet čtenářům kvalitní články bez kompromisu. To se nám myslím dařilo a i odezva našich čtenářů nám to potvrzovala.

Měl bych teď řešit, proč jsem dostal příležitost hledat nové možnosti zrovna já a zrovna teď? Nevím. Původní Technet by nám to stejně nevrátilo.

Co plánuješ dál?
Víš, jak jsem na začátku říkal, že jsem na Technetu dostal místo na základě pohovoru, o kterém jsem nevěděl, že je to pohovor? Je celkem vtipné, že podobné to bylo u té poslední schůzky, kde jsem dostal pobídku opustit práci. Absolutně jsem netušil, že to je schůzka o mé výpovědi, a místo toho jsem nesl rozpracovaný svůj návrh na to, jak lépe prezentovat data.

Takže jsem měl s sebou poznámky: Jak zvyšovat důvěryhodnost a užitečnost média prostřednictvím práce s daty a jejich srozumitelné, interaktivní, možná i hravé prezentace. To je věc, která mi dává smysl zvláště – ale nejen – v médiích. Takže uvidím, kde je o takové nápady zájem. Můj životopis je na pavelkasik.com a na LinkedIn.

Zatím si dávám čas na rozhlédnutí. I proto jsem si založil tento blog, abych si sem mohl občas něco odložit a neztratil kontakt se čtenáři. Ti mě mohou sledovat třeba i na Twitteru.

Je něco, na co z posledních 15 let opravdu rád vzpomínáš?
Takovéhle otázky fakt dávám lidem u rozhovorů? Nevím, co na to říct. Já to zatím vůbec neberu jako nějakou minulou kapitolu, na to je to moc brzy. Nějaký jiný dotaz by tam nebyl?

Co tě za 15 let v Technetu nejvíc překvapilo?
Kromě toho, že už tam teď už nemůžu pokračovat…

No dodnes jsem fascinovaný tím, jak jsem v roce 2008 publikoval hádanku o tom, zda vzlétne letadlo z běžícího pásu. Přišlo mi přes tři tisíce odpovědí (spoiler alert), ale vyhlášením to neskončilo. V následujících týdnech, měsících, letech mi neustále chodily e-maily a vzkazy s tím, že jsem to vysvětlil špatně, že je to obráceně, než jsem napsal. Některé maily dokonce přišly od pilotů nebo učitelů fyziky! Měl jsem na to připraveno asi pět šablon a vždycky jsem lidem poslal odpověď, oni mi odpověděli a takhle jsem trávil dlouhé večery. Byl to pro mne fascinující úvod do toho, jak málo lidé čtou text, se kterým se už předem rozhodli nesouhlasit.

Vedlo mne to k většímu zájmu o kognitivní omyly. Uvědomil jsem si, jak těžké je shodnout se, protože se vzájemně neposloucháme, a internet k tomu kupodivu moc nepomáhá. Nejjednodušší paradoxně bývalo dát těm lidem telefon, abychom si zavolali. Pak se obvykle to nedorozumění vyjasnilo za pět nebo deset minut. Časem jsem ale našel i nějaké způsoby, metafory a přirovnání, které fungovaly lépe, než jiné. Když narazím na něco, co se mi zdá jasné, ale někdo jiný došel k opačnému závěru, občas si na to letadlo na běžícím pásu vzpomenu. Komunikace je v tomto ohledu fascinující a pořád se učím nové věci.