Když dva dělají totéž, není to totéž

Lidé jsou přirozeně empatičtí. Někdy ale přirozená empatie nestačí, protože je pocitová a vydává se tak zkratkami, které nám znesnadňují skutečné porozumění.

“Můžeš mi prosím ještě jednou ukázat, jak se otevírá pračka, když chci něco přidat?”
”Jasně, vydrž, už jdu,” volám a kroutím hlavou. Jak je možné, že se to někdo nezvládne naučit?

I tentokrát se vše odehraje podle obvyklého scénáře: přijdu, cvaknu a je otevřeno.

“To není možný. Zase? Co jsi udělal jinak?”
”Nevím, prostě přitlačím dveře, cvaknu tuhle pojistku a je to,” dělám ze sebe čím dál většího experta na otevírací mechanismus naší pračky. To ale ještě netuším, že…

(Na chvíli odbočím do obecné roviny a pak se k otevřené pračce vrátím. Slibuji, že to stojí za to.)

My lidé jsme přirozeně empatičtí. Pamatuju si, že jsem měl husí kůži, když jsem kdysi dávno četl slavnou studii vydanou roku 2004 v Science: vědci pomocí funkční magnetické rezonance sledovali, co běží v hlavě lidem, kteří prožívají bolest. Zjistili, že když lidé sledují svého blízkého, jak prožívá bolest, probíhají mu v hlavě velmi podobné procesy. Svým způsobem pociťuje podobně reálnou bolest, jako ten, komu je skutečně způsobena. “Lidé jsou ze své přirozenosti empatičtí,” hlásaly tehdy titulky.

A svým způsobem to je pravda. Když vidíme, jak náš blízký prožívá bolest, škubneme sebou. Je to takové povzbudivě optimistické, skoro ideální jako úvod pro nějaký TED Talk.

Jenže přirozená empatie – víceméně podvědomá záležitost – je dost nespolehlivá věc. Je to zkratka, která funguje tak trochu bez našeho přičinění. Je to pomůcka, kterou si náš mozek usnadňuje život, a to znamená, že jde cestou nejmenšího odporu. Daniel Kahneman tomu říká “rychlé myšlení”. Děje se bez našeho vědomého zapojení, dělá ukvapené závěry a může tak vést k celkem zajímavým omylům. (Kdo mne znáte, víte, že tady mám chuť se rozepsat, ale nebojte, dnes se uhlídám a půjdu k něčemu uchopitelnému. A pak se hned vrátím k té naší pračce, slibuju.)

Zcela konkrétní a měřitelný omyl je naivní realismus. Máme k němu asi občas sklony všichni: myslíme si, že svět, který pozorujeme, je objektivní svět. A že lidé, kteří mají jiný pohled, než my, jsou zkrátka špatně informovaní nebo dělají něco špatně.

Je to velmi užitečná a svým způsobem nezbytná iluze. Je velmi obtížné fungovat ve světě, ve kterém bychom museli zpochybňovat každou jednotlivou věc, kterou “víme”. A tak nám náš mozek tu nejistotu zatají a dá nám sladký pocit toho, že to, co víme, je objektivní pravda. Schová před námi tu nejistotu, jako rodič přeskočí v knize stránku, která by dítě příliš rozrušila…

Bohužel se našemu mozku daří držen nás v iluzi tak dobře, že když se náš pohled dostane do konfliktu s pohledem někoho jiného, máme hned jasno: oni museli udělat chybu, ne my. Ten druhý něco spletl, něco zapomněl, něco pokazil. “Pocit nejistoty vycházející z toho, že různí lidé vnímají svět různě, obvykle vyřešíme tak, že ostatní lidi prohlásíme za neschopné vnímat svět takový, jaký skutečně je. Usoudíme, že toho nejsou schopni kvůli nějakým intelektuálním či morálním nedostatkům,” napsal už v roce 1949 psycholog Gustav Icheiser. “A tito ostatní lidé tím pádem neumí reagovat normálně, správně. Tím samozřejmě implikujeme, že my, kteří svět vidíme takový, jaký doopravdy je, reagujeme normálně a správně.”

Výsledkem je třeba iluze spravedlivého světa: máme pocit, že když se někomu v životě nedařilo, zřejmě si za to může sám svým počínáním a špatnými rozhodnutími, místo abychom uznali, že role výchozích podmínek, náhody a štěstí je mnohem větší, než jsme si obvykle ochotni přiznat. (Už se vrátíme k té pračce, fakt!)

Naivní realismus je obzvláště zákeřný tam, kde se vztahujeme k ostatním lidem a jejich zkušenosti. Když nám někdo popisuje svou nepříjemnou zkušenost, máme pocit, že přesně chápeme, co ten člověk říká. A náš mozek – nemůže si pomoci– nám hned nápomocně našeptává, že:

  • se to určitě nestalo tak, jak ten člověk říká,

  • že určitě ten člověk udělal nějakou chybu, kterou bychom my neudělali,

  • že nejspíš ten člověk není tak chytrý a schopný, jako my,

  • a že kdybychom v té situaci byli my, vyřešili bychom to mnohem lépe,

  • tudíž nám by se to stát nemohlo!

Samozřejmě, nic z toho nemusíte říkat nahlas (někdo to nahlas říká, buď z nedostatku taktu nebo protože má pocit, že to “přece musí někdo říct”). Ale je přirozené, že si to myslíte.

Bavili jste se někdy s technickou podporou po telefonu? Snažili jste se je přesvědčit, že jste všechno udělali správně, a přesto vám stroj nefunguje? Věřili vám? Samozřejmě, že nevěřili. Deset minut se přes vaše ujišťování ptali, zda jste stroj restartovali, zda má nabité baterie, zda jste neodpojili motor a zda vůbec máte v ruce správný stroj. Je to vyčerpávající, že? A takto – jen mnohem hůře – se nejspíše cítí člověk, který musí vysvětlovat, proč se nechal vyhodit z práce, okrást, znásilnit, obtěžovat, proč naletěl podvodníkovi, proč má chatrné zdraví nebo proč je v tíživé situaci.

A opravdu jste to zapnul? Víte, to tlačítku musíte podržet!”

Bohužel nám tato iluze brání si navzájem porozumět. Vyžaduje nemalé úsilí uvědomit si, že:

  • moje zkušenost je jiná než zkušenost ostatních,

  • moje předpoklady o zkušenosti ostatních jsou založené na mých zkušenostech,

  • a tedy můj předpoklad vůbec nemusí odpovídat realitě, naopak ji může skrývat.

Zpátky k té naší pračce. Konečně.

Protože jsem zrovna ten den četl o tomto omylu (respektive o omylu příbuzném), zkusil jsem manželce věřit (zvláštní, já vím!), že jí to opravdu otevřít nešlo. Proč to ale mně vždycky otevřít jde, když mne zavolá? A na první pokus? Vygoogloval jsem manuál k pračce a našel sekci otevřít dveře pračky po přerušení praní: “Po zastavení pračky trvá několik minut, než odteče voda a než se dveře odemknou.”

Tedy přesně těch několik minut, které stačily na to, aby manželka zkusila otevřít dveře, zavolala mne (cvak! udělala v ten moment potichu pračka), já se uvážlivě přiblížil a jedním zkušeným pohybem pračku otevřel.

Doufám, že si tuto zkušenost – odhalení své tendence vidět svůj talent tam, kde jsem prostě jen řešil diametrálně odlišnou situaci – budu pamatovat. Protože u pračky jsme se tomu jen společně zasmáli a oddechli si, že víme, jak se věci mají. Ale u jiných věcí jsou ta nedorozumění vážnější.

Někdo má dveře zamčené a někdo odemčené. A ti, kteří dveře otevřeli na první pokus, nevěří těm, kteří se dlouho marně snažili otevřít zamčené dveře.