Vzpomínka na Filipa Lába a Alenu Lábovou

Začátkem června jsem se dozvěděl o nečekaném úmrtí doc. Filipa Lába z FSV UK. Vzpomínám na to, jak on a jeho maminka ovlivnili nejen mé focení.

Do přízemního kabinetu na FSV jsem nosil fotky napřed docentce Aleně Lábové. Místnost a fotografickou agendu na žurnalistice pak po své matce převzal Filip Láb.

Oba patřili k nejlepším pedagogům, jaké jsem zažil. Nekompromisní, realističtí a přitom povzbudiví a laskaví. Každému studentovi se věnovali naplno. Vděčím jim za mnohé, a nejsem sám.

Docentka Lábová zemřela v únoru roku 2019. S Filipem jsem o tom tehdy mluvil (to už jsme si tykali) a poslal jsem mu fotografie, které mi jeho maminka komentovala. Teď jsem znovu otevřel deset a více let staré fotky a vzpomínám. Jako kdybych u těch fotek slyšel jejich hlas…

"To je asi jediná fotka té vaší série, kterou stojí za to zvětšovat. A zkuste toho pána ještě najít a zjistit, jaký je jeho příběh."

"Dobře, a co takhle se na stejnou vzdálenost přiblížit k lidem? Socha není reportáž."

"Přiznejte se, že jste prostě během expozice zakopl?"

"No vidíte, že se taky umíte přiblížit k lidem. Teleobjektiv vám rozhodně neprospěje."

"Líbí se mi nápad s desaturací. Ale v metru se mění osvětlení, každá fotka bude potřebovat něco jiného, tady to ale vypadá, že jsi na všechny hodil stejný filtr. Nebuď lenoch a udělej každou ručně."

"Dobře, našel jste příklad, kdy to bez blesku nejde. Pěkná inspirace Edgertonem." (Pokyvuju a pod stolem nenápadně googluju Edgertona.)

"Všimněte si. Tohle je jinak úplně obyčejná fotka. Ale jak je tam vidět ten prst, tak najedou v té fotce vidíme aspoň nějaké emoce. Vždycky, když můžete, dostaňte do záběru gesta rukou."

"No dobře, tak už možná zkuste fotit i jinde, než v té Františkánské zahradě, co?" (tři hodiny za sebou byly všechny moje fotky jen této zahrady, která byla na půl cesty mezi dvěma VŠ, které jsem tehdy studoval)

"To jste vyfotil dneska před fakultou, protože jste zapomněl, že jste měl donést autoportrét, že mám pravdu? Ale vidíte, nápady na poslední chvíli vám jdou."

"Tak tohle je první vaše montáž, která mě baví. Zkuste to dělat víc tímhle směrem. Montáž není od toho, aby pak člověk hledal, co je jinak."

"No vidíte, taková dovolenkovka, ale když si počkáte, stojí to za to."

"Tahle je nejlepší. Načasování, rámování, kontrast. Tak tím to uzavřete a už do té zahrady nechoďte."

"Tuhle rozmazanou vám uznám jako reportáž, ale jen proto, že ten kočí vypadá jako Smoljak."

"Krásné, já věděla, že se ty cizí lidi naučíte fotit. Teda doufám, že to není nějaká vaše přítelkyně?"
(ne, já jsem single, odpověděl jsem nesměle)
"No proto!"

"To není reportáž, Pavle. To je hezký plakát, ale možná už to takhle vyfotil i někdo jiný, co myslíte?"

"To je ten chlap, kterému jste sebral tu berli, abyste ji mohl vyfotit na zastávce?"

Laskavý humor, perfektní cit a individuální pedagogický přístup jsem si pamatoval dlouho poté, co jsem fakultu opustil. Dodnes vyprávím příběh o tom, jak mne docentka Lábová první semestr opravdu drsně kritizovala, a na konci semestru mi pak řekla, že to bylo potřeba, protože viděla, že bych jinak tomu předmětu moc nedal a tím pádem by ten předmět moc nedal mně. Přesně odhadla, jak na mně. Z doslechu vím, že takovýto individuální přístup měli Lábovi ke všem svým studentům. Budou nám chybět. A budou chybět všem těm studentům, kteří je nikdy nepotkají…

• Být připraven na nečekané věci

• Pracovat s tím, co je.

• Přiblížit se k lidem.

To jsou lekce, které jsem si odnesl ze svých pěti předmětů, které jsem s Filipem Lábem a Alenou Lábovou absolvoval. Netýkají se zdaleka jen fotografie. Díky za to, co jste mne naučili, a přeji vám krásné světlo.