Kouzelné slovíčko pro děti a pro dospělé. Funguje díky zvláštnímu triku

Učíme děti, že některá slova mají kouzelnou moc. Myslíme si, že je to jenom taková věc, která se říká těm, kdo ještě nechápou svět. Jenže v jednom slově se skrývá celý svět.

“Dej mi zmrzlinu!”
“A co kouzelné slovíčko?”
“Dej mi zmrzlinu, prosím!” opraví se potomek. Ví, že potom už se zmrzliny dočká.

Takto nějak jsem se naučil význam slov jako děkuji, prosím a omlouvám se. Kouzelných slovíček. Podobně se to učí už po generace děti v Česku, Německu, Británii i Americe (a určitě i dalších zemích, já to znám z těchto).

Děti se učí mluvit opravdu fascinujícím způsobem. Naučí se používat desítky slov, kupodivu to bývají často stejná slova, bez ohledu na prostředí či kulturu. A pak to pokračuje. Ve dvou letech umí děti průměrně 300 slov (50 až 600).

Ani nevíte jak, a odvodí si význam slov, která slyšela jen jednou nebo dvakrát. Dávají dohromady věty a sledují, jak na tyto věty reaguje okolní svět, a to je motivuje k dalšímu experimentování. Jsou jako v počítačové hře, kde objevují nové kombinace klíčů a ty jim za určitých okolností odemykají nové možnosti.

A pak, někdy kolem třetí úrovně, jim rodiče odhalí tajný kód, který otevírá skoro všechny brány. Dokonce se netají jeho magickými schopnostmi: kouzelné slovíčko!

Děti začínají používat napřed slovo díky. Potom se přidá prosím a potom dokonce kouzelná fráze omlouvám se. Rodiče po nich tato slovíčka (s různou mírou konzistence) vyžadují a také je doufejme sami používají při komunikaci s ostatními, takže se děti učí na reálných příkladech.

Magie, která nevyprchá: sdílená zkratka

Vždycky jsem to spojení “kouzelné slovíčko” bral jako nadsázku, jako způsob, jak děti přimět k základům slušnosti, jako takovou pedagogickou pomůcku. Až nedávno jsem se nad tím zkusil doopravdy zamyslet. A uvědomil jsem si, že slovo “prosím” je opravdu magické.

Nebo, abychom byli přesnější, je velmi mocné. Je to zkratka, jejíž význam všichni známe, a je to zkratka, kterou používáme tak často, že už vlastně zapomínáme její původní význam.

Srovnejte:

1. “Podáš mi to?”

2. “Podáš mi to, prosím?”

3. “Podej mi to!”

4. “Podej mi to, prosím!”

Záleží samozřejmě na kontextu i na tom, jakým tónem ty věty pronesete. Ale určitě cítíte ten rozdíl, který slovo prosím do věty automaticky vnese. Bez slova prosím to vypadá jako rozkaz, který nepřipouští odmluvu. Se slovem prosím je to najednou žádost, prosba, doufání ve vzájemné porozumění a spolupráci. (A stranou nechme, že i “prosím” se dá pronést chladně, ironicky nebo s despektem.)

Při chápání českého slova prosím mi pomohla angličtina. Tam je totiž please zkratkou pro dříve používané if you please, tedy “budete-li chtít” nebo “potěší-li vás to”. Jinými slovy, slovo prosím dělá z rozkazovací věty větu podmiňovací. Pragmatická lingvistika mluví o ilokučním aktu, zjednodušeně o záměru pronesené věty. Slovo prosím pak v podstatě dělá z rozkazu o něco jemnější prosbu.

Ta zkratka prosím ale říká i něco více. Ten, kdo prosí, se odkazuje ke společné existenci lidí, odkazuje se na kantiánské normy a inherentní hodnotu lidství (postřeh od Karen Stohr) a uznává rovnost obou komunikujících. Kdybychom to přepsali do slov, vypadá to nějak takto:

prosím
zkr. pro:

Právě jsem formuloval svůj požadavek, či spíše své přání. Vím, že po tobě nemohu nic takového vymáhat. Nemám právní, obchodní nebo jiný nárok na to, co po tobě žádám. Vím ale také, že jsme oba lidé, kteří spolu existují na tomhle světě a ještě nějakou dobu tu spolu existovat chceme. Oba víme, že jsme občas závislí na pomoci ostatních. Doufám, že to, o co tě žádám, není příliš troufalé, pokud ano, určitě mi to řekni. Pokud dojdeš k závěru, že pro mne tuto laskavost můžeš udělat, nemohu ti za to nabídnout víc, než svou vděčnost. A vědomí, že jsme oba dva součástí něčeho většího. A právě naše schopnost uvědomit si – byť podprahově – tento úžasný přesah i v běžných komunikačních situacích, nám z dlouhodobého hlediska umožňuje na světě společně žít a dokonce si to občas užít.

Samozřejmě, že tato slova nám neproletí hlavou pokaždé, když někoho o něco poprosíme. Ale o to právě jde. Je to zkratka, která vede k tomu nejlepšímu z lidské komunikace, k jejímu samotnému jádru a cíli: ke spolupráci. Ne každé prosím samozřejmě funguje, ne každé prosím je myšleno upřímně a už vůbec nejste povinni na každé prosím reagovat úslužně. Jsme autonomní bytosti, nikoli počítače. Nemusíme si vše exaktně definovat, a nemusíme každou definici do puntíku sdílet.

Poslední rok byl ale pro nás všechny dost náročný. Zvýšená a v podstatě bezprecedentní izolace na nás má nutně vliv, i když u každého se to možná projevuje jinak. Stále více si i v úplně běžných projevech (offline i online) všímám podrážděnosti, prchlivosti a netrpělivosti. A projevuje se to i tím, že přestáváme používat zdvořilá, kouzelná slovíčka. Což možná v danou chvíli nehraje roli, ale dlouhodobě to může mít velké dopady na nás i na okolí. Nežijeme tady sami. Nezapomínejme na to, prosím.